Začala jsem si psát nový deníček. Ale nedalo mi to a vrátila jsem se k tomu starýmu, a jak si to čtu, padla mi do oka jedna pasáž, kterou bych s vámi chtěla sdílet. (Jinak ano, přesně takhle si píšu do deníku českoanglicky):
Proč mám neustálou touhu začínat znovu a zas? Možná nové začátky jsou moje závislost. Pamatuju si, že párkrát jsem si byla jistá, že jsem na tom správném míste. Párkrát jsem si uvědomila, že jsem byla na to správném místě až když jsem odjela. Několikrát jsem si užívala čekání na nový plán. This doesn’t do justice to the saying enjoying the wait. I do something while I’m simultaneously already planning something else hence the phrase: at least enjoy the wait. But why am I such a junkie for new beginnings? Why do I love drawing the metaphorical line? Do I not live a good life? I don’t regret any of my decisions and my life has been a smooth sailing. Maybe I was too lucky.
Každopádně jsem se přestěhovala, užívání si čekaní bylo o dost kratší než jsem původně plánovala. Poslední měsíc utekl jako voda a poslední týden byl u konce v sekundě. Nedá se slovy popsat, jak dojemný byl poslední týden. V podstatě jsem se vůbec nezastavila. Krom balení, posledního zařizování a posilovny, jsem se taky snažila vidět se s kamarády. V práci to samozřejmě bylo náročný, protože jsem měla strašně málo času na strašně moc věcí. Ale nakonec se to všechno tak nějak zvládlo.
Dostala jsem hrozně moc dárečků a krásných emailů od kolegů, klientů a dodavatelů. Ovšem pátek byl absolutně neuvěřitelný. Už brzo ráno jsem od Bruce dostala hrníček s highland coo… což byla nejvíc hipsterská skotska kráva. Po obědě jsem si jen tak seděla na sluníčku před kanclem, když někdo volá z okna moje jméno ať jdu nahoru. Celá kancelář se shromáždila v meeting room a Bruce měl úžasný proslov. Tak úžasný, že jsem si to vůbec nezasloužila. Povídal o tom, jak jim budou chybět moje bláznivý historky, moje vždycky pozitivní nálada. Moje výbuchu smíchu, které nikdo nechápe. To jak nosím tartanový kalhoty a jak jsem vždycky plná energie, a že není nikdo takový jako já. Pak, přísahám bohu, všichni začali tleskat a mě bylo fakt TAK trapně, protože jsem si říkala vždyť tohle si přece vůbec ale vůbec nezasloužím. Ale to bylo ještě předtím než jsem otevřela dárky. Nádherný MK náramek a náušnice, prosecco a čokolády a přání, kde mi každý napsal krátký vzkaz. Nakonec měl ještě krátký proslov manažer celé produkce, který mě řekl, že se mnou byla vážně sranda, ale že si ze všeho nejvíc cení dobře odvedený práce, a že mi chce ještě jednou poděkovat, a že jsem vždycky vítaná zpět. Nakonec jsem ještě jednou prošla celý areál, kde jsem se rozloučila s chlapama a klukama s produkce. S některýma to bylo vtipný rozloučení: I will really miss you, it was a pleasure to work with you. I really wish I could say the same Tereza 😀 S některými to bylo celkem awkward a s dalšími hodně hodně dojemný. Dennis mi opět řekl, jak jsme se spolu zasmály. (Mimochodem prý jsem asi fakt vtipná, což tenhle týden to dokazuje jako xD) a Simon dal obrovský medvědí obejmutí a řekl, že jsem úplně jiná než jakákoliv jiná holka, že pracovat se mnou bylo to nejlepší, že jsem ho vždycky uklidnila, když se stresoval, a že mu budu strašně chybět. A jinak třeba moje kolegyně Kathleen mi řekla, že pracovala pro NOV dvacet pět let ale poslední rok a půl se mnou byl ten absolutně nejlepší, a že se jí vůbec nechce teď chodit do práce. Tak tady to máte lidi. Takhle si člověk vůbec neuvědomí kolik životů se dennodenně dotkne. Ačkoliv já si sama o sobě nemyslím hory doly, vždycky se snažím být fér, chovat se k lidem, tak jak bych chtěla, aby se oni chovali ke mě a asi se to vyplácí. Ačkoliv nikdy nešetřím ironii a sarkasmem, ten kdo chce ve vás dobrého člověka prostě pozná.
V 15.15 se všichni sebrali, poskládali se do co nejmíň aut a vyrazili jsme. Pár mých kolegů jelo ke mě domů na šampaňský a pizzu, mezitím dorazila i jedna bývalá kolegyně s Glasgow a asi za dvě hodinky jsme vyrazili do hotelu, kde se konala moje velká party, kterou mi zorganizovali. Přísahám byli tam skoro všichni a jeden manažer dokonce zaplatil velkou část drinků. Já jsem byla opilá skoro od samýho začátku, protože šampaňský no… Byla to fakt sranda, pak jsme se přesunuli do dalšího baru, kam jsem pozvala i svoje kamarády a opět skoro všichni dorazili. Škoda, že si to skoro vůbec nepamatuju. Nakonec jsme se Tylerem sebrali s klubu číslo tři, dali jsme si chips and cheese a šli jsme spát, díky bohu.
Sobota byla vskutku náročná, ale byla o to lepší, protože Tyler vstal a udělal mi míchaný vajíčka se slaninou a kávou. Celý den (přísahám, že si FAKT nevymýšlím) mi lidi psali vzkazy, jak to byla super party, že jim budu chybět, že mám the looks and skills to make it anywhere a všechny tyhle úžasný komplimenty a words of encouragement až jsem z toho byla fakt na měkko. Kirsty přišla ještě naposledy ke mě domů a přinesla mi album našich dobrodružství. Jako kde tohle bude končit? No řeknu vám rovnou že ne tady, protože mám ještě jedno eso v rukávě a to Tylera.
Celý večer jsme trávili spolu, objednali jsme si indický a čuměli na super film, smáli jsme se a tak dále. Nakonec když už jsme si povídali asi do jedný do rána a já jsem nemohla udržet oči otevřený mi přinesl dárek a řekl ať si to přečtu až budu sama. Nepřeháním, když řeknu, že mi to řekl se slzama v očích. Minimálně minutový obejmutí, protože jsem byla absolutně v šoku. Když jsme šli konečně spát, tak jsem si si samozřejmě přečetla všechny tři stránky které popsal v deníku, který jsem dostala jako dárek. Strašně ráda bych vám to tady napsala, ale je to hodně osobní a většina jsou z toho stejně inside jokes. Jedno je ale jasný: friend for life. Nebo friend 4lyf, protože dělat si srandu z lidí co píšou jako kokoti byla jedna z našich oblíbených kratochvílí.
Druhý den ráno jsme si dali zase společnou snídani a loučení bylo fakt dojemný. Když jsem opouštěla s Domem Aberdeen, ani mi nedošlo co všechno ztrácím. Ani jsem se nenadála a byli jsme v Edinburghu.
Tam jsme s Hanitou vylezly na Arthurovo sedlo, coz byl krásně poetický způsob, jak se po skoro sedmi letech rozloučit se Skotskem. Počasí bylo nádherný a nahoře byla pohoda. Nakonec jsme si dali večeři všichni tři v super pubu The Other Place, burgery byly skvělý a Dom odjel zpátky na sever. Hanita se prokázala jako výborná hostitelka, krom teacakes jsme měly i domácí muffins, půjčila mi lak na nehty a krásně přichystala pokoj pro hosty. Hlavně ačkoliv jsem ji viděla jen podruhý, už jsme si povídaly jako starý známý. Už teď doufám, že mě navštíví v Římě.
Druhý den ráno to bylo celkém dramatický s taxíkem po ránu a na letiště jsem to stihla akorát na boarding. Ve chvíli kdy se letadlo vzneslo ze mě asi spadla veškerá tension a byla jsem poprvé za celý týden sama, začala jsem brečet jako malý děcko. V tu chvíli jsem byla hrozně ráda, že mám nakonec místo u okna, a že mě nikdo nevidí.
Tak sbohem Skotsko a ciao Italy. O mém prvním dnu vám řeknu příště, teď vám řeknu jen to, že už jsem několikrát řídila a bylo to úplně v pohodě. Posílám pusu.
No Comments