Co si budeme povídat. Ne vždycky jsem to Skotsko milovala. V prvním roce jsem brečela skoro pokaždý, když jsem se sem musela vrátit. Jenže to jsem žila v hnusným studentským ubytovaní, létala jsem do Edinburghu, na sever jsem
se dostávala megabusem a pracovala jsem za barem díky čemuž jsem si myslela, že všichni Skoti jsou ožralí burani.
Až teprve s návratem po roce cestování a s dobrou prací, autem a trochou peněz jsem začala poznávat Skotsko tak jak si to zaslouží. A můžu říct, že teď to tady vážně miluju. A najednou mi tu zbývají poslední dva týdny! Neuvěřitelný.
Přistěhovala jsem se sem jako čerstvá osmnáctka v roce 2009 a teď je 2016, můj celý dospělý život. Skoro celých sedm let jsem věnovala Skotsku. Za chvíli budu říkat: joo joo já jsem kdysi žila ve Skotsku sedm let. Jako teď říkám: joo
já jsem žila ve státech, když jsem byla ještě malá. A bůhví, jak dlouho to bude trvat než začnu říkat: italsky jsem se naučila, když jsem rok žila v Římě xD.
Neměla jsem v plánu odejít takhle rychle, ale okolnosti tomu nahrály a ani jsem se nenadála a najednou jsem měla jen měsíc.
Reakce lidí v práci mě neuvěřitelně dojala. Spousta lidí, dokonce i ti se kterýma jsem nikdy předtím nemluvila, se mě ptalo proč odcházím a jaký jsou moje plány. Většina vyjádřila, jak hrozná škoda to je, že odcházím. Včetně manažera celé produkce, který řekla, že nejlepší by bylo kdybych vůbec neodcházela. Moje kolegyně K. mi řekla, že je totálně sklíčená, že nikdo nebude takový jako já, a že nikdy nepoznala optimističtějšího člověka s lepšíma historkama. Můj
supervisor mi řekl, že se na to chce koukat pozitivně, ale po pár dnech mi zase řekl, že si to nedokáže představit beze mě. A můj další manažer si mě zavolal do kanceláře a vyprávěl mi, jak si opravdu užíval mě poznávat, a že steak pie Tuesday už nikdy nebude takový jako se mnou. Neměla jsem v plánu mít rozlučkovou party, tak se moji kolegové rozhodly, že jí zorganizují za mě a najednou jsem měla desítky emailů. Vážně mě to strašně moc dojalo, vůbec to
nedokážu popsat, jak hrozně moc. Protože jsem si nikdy neuvědomila, že mě lidi v práci mají takhle hodně rádi. There’s no better feeling than feeling loved. A hlavně jsem si uvědomila, jak strašně já mam ráda je. Nejen svoje kolegy v kanceláři, ale i kluky v produkci, kolik času jsem s nimi strávila balením produktů, který se rozhodně musí odeslat tohle odpoledne. Kolikrát jsem s nimi stála a ukazovala, kterou přesně ocel naložit a odvézt. Ach jo, bude mi to strašně chybět. Už jen proto, že nikdy nenajdu práci, kde jsou jen samý chlapi. Takoví co vůbec neváhají dělat si z tebe srandu a nikdy se neurazí, když jim to hned vrátíš.
Přestěhovat se do jiný země po sedmi letech je byrokratický zlý sen. Se vším mám nějaký problémy, od pojistky na auto, přes smlouvu na telefon po banku a daně. Vůbec se o tom nechci rozepisovat. Ale mezi posílám krabic do Itálie a prodáváním pár kousků nábytku se taky samozřejmě snažím užít posledních pár týdnů tady. Vidět se se všemi kamarády, užít si to počasí, ale hlavně moje hory. Moje příroda, láska moje největší, Skotská příroda. Těžko člověk bude hledat něco krásnějšího a hlavně nedotknutého. Víte proč? Protože vždycky je to totální pain in the ass
se dostat na samý vrchol. Ale naštěstí jsem teď v nejlepší kondici co jsem kdy v životě byla. V rámci málo času a plněním gólů jsem se rozhodla nechat auto v práci a běžet domů. Deset kiláků za 47minut. Víte co je nejhorší na tom být v super kondici a mít lepší postavu než když mi bylo 15? Ten neustálý strach, že to najednou bude pryč. Jakože strach si dát dorta nebo vynechat posilovnu nebo že se najednou probudím s břichem. Šílený.
No nic, tak tady je pár fotek z míst jako je Lochnagar a Glen Clova. Minulý víkend jsem jela s Tylerem, jeho holkou a Robbiem na pláž Cruden Bay a Drákulův hrad Slains Castle a druhý den jsem je vytáhla na vulkanické jezero Loch Nagar. Oni to obrátili hned před prvním sněhem, takže jsem šla skoro celou cestu sama. Devatenáct kilometrů solidního stoupaní a klesání jsem dala asi za 4.5 hodiny. Hned dole jsem si omyla nohy v ledově studené vodě. Stálo to za to, nádhera. Tenhle víkend jsem hned po práci jela s Kirsty do Brenchin odkud pochází a večer jsme šly na
nejkrásnější pláž na východním pobřeží Lunan Bay a pak jsem se nacpaly v místním pubu. Včera jsme šly na Glen Clova, už jen cesta autem tam byla totální pastva pro oči, nádhera nádhera. Čtrnáct kilometrů, dost solidní
stoupání, vodopád. Výhled pro bohy, nejsilnější vítr co jsem kdy zažila. Nakonec jsme si daly čaj a cinnamon buns na sluníčku s výhledem na pastviny a malý jehňátka. Život je fajn co?
Krom jiného jsme se s Miškou a Tylerem vydali do kavárny a na universitu jako za starých časů a prošli jsme si kampus. Zastavila jsme se u svý kamarádky Riah na royal Deeside a poseděla s její rodinkou na zahrádce. Jeden den jsem Tylera vzbudila s tím, že musíme jet na výlet, protože je strašně krásně a jeli jsme na Craigievar Castle, jinak taky Cindarella castle. Dali jsme si oběd v jedný úžasný malý kavárně. Jednou jsem měla takhle smutnou náladu a
celkově jsem byla vystresovaná z toho, jak je to teď celkem busy v práci a on přišel domů, poručil ať všeho nechám a vzal mě na zmrzku do parku, kde jsme se strašně dobře zasmáli. Ach jo, bude mi chybět. Tak to jsou moje příběhy z posledních pár týdnů. Nemám bohužel žádný pořádný fotky,tak jen takhle co jsme nahrála na instagram. Posílám pusu.
Loch Muick z dálky, já totálně šťastná na vrcholu Glen Clova, já a Kirsty, klasická telefonní budka na vesnici a dvě další z Glen Clova.
Lunan Bay, cesta na Lulan Bay, moje láska, cesta lesem z Lochnagar, Lochnagar jednou a podruhý se mnou.
Craigievar castle, s Tylerem, selfíčko, já a Miška na uni, večere s kamarády.
V práci, když v dubnu snežilo, s Miškou na výletě, výhled na royal Deeside, kytičky, výhled z okna a výhled z auta.
No Comments